Právě se dívám na jeden film, vlastně pohádku, pohádku-příběh pro dospělé, něco jako Hurvínek- baví to děti, ale rodiče si to užijí více skrze skryté vtípky. Jsem fascinovaný možnostmi filmu, jeho střihu, efektů, co má být vidět a co zase dokonale skrýt, aby cílený výsledek byl dokonalý. Při mé práci postupuji stejně jako režisér filmu. Chci, aby vše bylo dokonalé v rámci aktuálních možností a potřeb. Aby divák trochu přemýšlel a svým myšlením přišel na podstavu presentovaného. Někdy musíte mít velkou fantazii k tomu, aby to co vidíte k Vám vůbec nějak promluvilo. Vypadá to na první pohled úplně divně, nechápete rozhovory, barevnost, střih ani celou atmosféru. Pak to vidíte po nějaké době znovu a zjistíte, že to získalo nový význam, novou formu. Jo, to proto, že jste se zamysleli nad věcmi, které jste- jsme před tím neviděli, nesoustředili se na ně.

Každým krokem se snažím překonávat mantinely mé předchozí práce, dojít dál než před tím. Udělat to čistěji, tvarově více krásné. Hlavně abych s tím byl sám spokojený. 
Dlouhou dobu jsem pracoval jen pro sebe. Vyráběl jsem, vystavoval a kritizoval jen sám pro sebe. Zkoušel jsem si představit reakce ostatních lidí na mojí tvorbu. Pokládal jsem si různé otázky, mezi kterými vždy vedly tyto: Co to má být?
K čemu to má sloužit? Proč to vůbec dělám? .... I když mi tyto otázky neustále leží v hlavě a jsou mojí velkou brzdou v práci a překážkou se rychleji rozvíjet, tak jsem se pro sebe samého naučil odpovídat takto: Já chci, já potřebuji, mě to prostě baví. Neumím dělat krásné věci, které by se líbily širokému obecenstvu. Snažím se cílit na konkrétní skupinu lidí, která má estetiku stejně směřovanou jako já. Které se líbí věci živé, naturální, které si musí sama v duši dotvořit- jejich funkci a místo k uplatnění.

Jsem sochař a má práce spočívá v tvarování materiálu. Já jsem si jako materiál vybral kůži. Zpracovávám jí formou šití z předem rozpracovaného střihu. Postupně opouštím design, který má mít funkci a užitek a věnuji se čím dál tím více pouze estetickému, pohledovému umění- soše, objektu, který je „ pouhou“ dekorací nebo výstavním artiklem. Toto rozhodnutí, nevěnovat se něčemu praktickému, co lidé potřebují nebo po čem touží, mě osvobodilo. Zjistil jsem, že podobné požadavky mě brzdily, bál jsem se, aby vše fungovalo na 100% a měl jsem strach, že to nezvládnu splnit. Přestal jsem přemýšlet jako designér a začal tvořit jako „pouhý“ sochař, emočně náladově a spontánně. Toto rozhodnutí má pro mě takový efekt a pocit klidu a volnosti, jako když heliovému balonku přestřihnete špagát, za který ho držíte- nemáte jiné mantinely než čas, po který Vám to levitování a vznášení vydrží...

 Já chci, já potřebuji,
 mě to prostě baví. 

Štěpán Růžička_10. 1. 2017