Co jsem osobně vnímal jako fór, je to, že scény se stařenou Zimou (protagonista) jsem natáčel skoro celou zimu, dokončil jsem je s příchodem jara a v podstatě mi zbývá dotočit scény s dívkou Jarem (antagonista). Díky tomu se ze mě stal docela počasný senzibil.  Po docela vydatné zimě tak mohu plně docenit první dny, kdy si člověk zapálí cigárko na trávě venku a neřeší, proč nemá sakra ještě víc knoflíků na kabátě a jestli ještě fouká dým, nebo to už je jenom pára z plic.  

 

Dokončení animování vidím tak na konec prázdnin a do listopadu bych chtěl mít film už hotový. Až ho dodělám, zřejmě se rovnou pustím do pomáhání s točením filmu kolegů BcA. Matouše Valcháře a BcA. Jirky Krupičky, spolužáků, kteří mi teď pomáhají s animováním mého filmu, zač jsem jim převelice vděčný.

 Jak jsem se dostal k animaci. 

Tomáš Červený_7. 5. 2017

Než jsem se dostal k animování, chodil jsem pár let na sochu, předtím pár měsíců na architekturu, ale sakra… to je úplně jiný příběh. Jak si teď zpětně vzpomínám, asistent Straka nám vždy kladl na srdce: „Sochu děláš od momentu, kdy nad ní přemýšlíš. Pak ji měříš, abys udělal kostru. A ta kostra, ta je vůbec sakra podstatná! Když ti kostra nežije, můžeš na ní plácat hlíny kolik chceš, stejně bude socha mrtvá!“

 

Už tehdy mě fascinovala železná kostra, která je pro sochu víc než jen podstatná. A pak to přišlo. Jednoho dne jsem koukal na tu kostru, bez hlíny. Jen tam tak ležela v ateliéru a já si řekl, jo, vždyť je to drát, dá se ohýbat, jak jenom chci. Tak proč to nezačnu fotit? Stejně jsem už na youtube v té době sjížděl různé tutoriály, jak se dělá loutková animace.

Bylo rozhodnuto, spolužačka mi nahrála pohyby moderního tance na mnou udělanou hudbu a já se pustil do čehosi, o čem jsem se v té době domníval, že je rotoskopie.

 

Celý plán ztroskotal na bláhové představě, že to stihnu za jeden měsíc po večerech na pokoji koleje.  Ale samozřejmě, jsem během týdne udělal asi tak sekundu materiálu a vůbec jsem nepobral, jak tohle může někdo dělat jako živobytí. Tedy, vrátil jsem se pochopitelně zpátky k soše.

 

Později ještě toho roku mě ale moje bývalá holka vzala na festival Anča, což je slovenský festival animovaných filmů. Tam jsem potkal lidi, kteří do toho byli úplně zažraní a znovu mě začala v hlavě vrtat animace.

Přihlásil jsem se do Plzně na animovanou tvorbu, a začal jsem dělat 3D animace, proč právě 3D, to je zas jiný příběh. Dlouhý a zbytečný. Řekněme, že to bylo z praktických a finančních důvodů. Celej první ročník jsem tak dělal všechno v počítači, práce to byla docela pohodová, ale chyběla mi práce s materiálem. Tak jsem si řekl, že se v druháku hecnu a udělám loutku. 

 

Než jsem se dostal k současné podobě filmu, který teď dělám – souboje jara a zimy, měl jsem bambilión jiných nápadů. Poslední verze příběhu měla být spíš alegorií na čtyři věky ženy, kdy jaro je mladé děvče, léto žena v rozkvětu, podzim matka, která už má děti a zima stařena, která již jen vzpomíná na svoje mládí. Všechno to měl být parádní patetický bezdějový cyklický epos. Který mi pochopitelně ve zkratce na konzultacích neprošel.

 

Začal jsem tedy škrtat postavy, dramatizovat dej, přidávat fórky, bitky a nejspíš nějaké to napětí. A pak z toho vzešel jednoduchý poctivý souboj Jara a Zimy. Celé to je hodně inspirováno původními ruskými, ukrajinskými, slovenskými verzemi a představami zániku Zimy a příchodu Jara.

​Co se týče příprav na film, asi půl roku jsem se svépomocně snažil dělat loutky a jejich kostry sám.  Všemožně jsem experimentoval s drátěnými kostrami, kombinoval je s po domácky udělanými kloubky, zkoušel jsem loutky odlévat ze silikonu. 

Nakonec jsem prozřel, že systém Do It Yourself není v mém případě moc přínosný. Vzdal jsem to, praštil jsem se po kapse a objednal si profesionální kostry pro loutky z Anglie. Za týden mi došly domů a pár dní poté jsem měl loutky hotové.

Pak už zůstávalo jen udělat tak sto papírových stromů a kopců, coby kulisy do exteriéru. Všehovšudy mi to sežralo i za pomocí ochotných lidí tak 4 měsíce.

 

Pak tu byl ještě domek Zimy, který je teď postavený z dřevotřísky. Při jeho výrobě jsem dostal geniální nápad udělat ho celý z kappa desky, což je lehký a dobře upravovatelný materiál. Kompletně špatný pro kulisy, samozřejmě. To mi ale došlo až tehdy, když jsem ho celý krásně propočítal, vyřezal a slepil. Tehdy mi zůstávalo ho už jen natřít lepidlem a vytapetovat. Domeček, jak byl tedy z kappy, což je víceméně něco jako lepší papír, se mi celej zkroutil. Proteklo pár slz, i pár vkusných nadávek.

Na podruhé jsem to už udělal z dřevotřísky, víc se k tomu vyjadřovat nebudu.

​V tentýž čas jsem ještě modeloval, odléval a pak zas modeloval dva tucty různých časti tváří pro loutky, aby se jim mohly měnit výrazy. Zpětně se na tento krok ohlížím spíš jako na bohapusté šílenství.

 

Na začátku ledna jsem tedy začal animovat. Původně měl mít film tři minuty, které se samozřejmě protáhly na pět i po veškerých škrtech ve scénáři. 

 

Můj den teď vypadá tak, že ráno přijdu, nastavím si scénu, dodělám úpravy, okolo čtvrté začnu animovat a odcházím ze školy v devět večer, obvykle úplně vyčerpaný. Ale zas, co si budu stěžovat. Sám jsem to chtěl a je to minimálně zajímavá zkušenost, jet si takhle dlouhodobě nadoraz.