Nevynášíme odpakové koše 
 a vy nemusíte také. 

Jana Karasová, Michaela Ondráčková a Helena Škrdlíková_27. 5. 2017

Od prvních facebookových a skypových konverzaci uběhly asi tři měsíce, než jsme blog reálně rozjely. Měly jsme během nich čas si trochu srovnat myšlenky a s větší vervou se pustit do testování zero waste alternativ. A taky založit společnou facebookovou konverzaci, vymyslet jméno… 

U jména je třeba se na chvilku pozastavit. Už se nám dostalo nejedné překvapené výtky, proč se jmenujeme anglicky, když chceme být český blog. Uznáváme, je v tom trochu ironie. Jenže za ní leží myšlenka, že kdyby do Česka přijel nějaký zero waste student či studentka bez znalosti českého jazyka a pátral/a by po bezodpadových možnostech, snadněji na internetu na náš blog narazí, pokud se bude jmenovat všeobecně používaným anglickým názvem – zero waste. Se zbytkem už by si snad poradil/a za pomocí online překladače nebo by nám přímo napsal/a zprávu. Podobně jako Jana v Dánsku. Jen té chvilku trvalo než našla ty správné dánské ekvivalenty k zero waste. To jsme této imaginární osobě chtěly ulehčit. A taky nás prostě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo, ani jsme si nebyly jisté, jaký český překlad onoho anglického „zero waste“ se v českém jazyce nejvíce usadí. 

A tak jsme se pojmenovaly Czech Zero Waste. Taky jsme si koupily doménu, založily facebookovou stránku, instagramový účet, email a sdílený Google Disk, vybraly font do loga a vyfotily fotku na titulku. A pak jednoho unaveného novoročního odpoledne vznikl úvodní článek, kterým jsme blog spustily. A tak jsme se staly pravděpodobně prvními blogerkami v Česku, které píší speciálně o tom, jak skrze odmítání, zredukování a opakované používání věcí snížit množství odpadu, který končí na recyklačních linkách, na skládkách, ve spalovnách či ve volné přírodě. Prostě o zero waste životě.

 

NA ŽIVOT BEZ ODPADU PŘECHÁZÍME POSTUPNĚ

 

Aby náš blog mohl začít, muselo dříve začít ještě něco jiného – náš život bez odpadu. Zatímco pro Helču začal zároveň se začátkem univerzitního života, do života nás dvou zbývajících se zero waste vplížilo tak nějak nenápadně krok pro kroku.

 

Prostě mne jednoho slunečného dne v červnu 2014 napadlo, že by byla sranda zkusit měsíc nenakupovat v supermarketech. A pak mi přišlo hloupé si z trhů a malých obchůdků nosit zbytečné igelitové sáčky, když jich na privátě máme plný šuplík. V září 2014 jsem si při úklidu na bytě zase řekla, že si nekoupím nové suché potraviny, dokud nespotřebuji ty, které už mám. Mezitím jsem objevila bezobalovou sekci v místním obchůdku. V listopadu 2014 mi na horách kamarádka vyprávěla o umývání vlasů sodou a octem. Když jsem se vrátila na byt, darovala jsem šampón spolubydlící. V lednu 2015 jsem doma dvě hodiny před odjezdem zpět do školy objevila nepoužitou látku. Tak jsem vytáhla šicí stroj a ušila si své první plátěné pytlíčky. A někdy v té době jsem v Respektu narazila na článek o pražském bezobalovém obchodě a na sousloví zero waste. Najednou jsem měla jméno proto, co dělám.

- Jana

Krátce po tom, co jsem začala studovat environmentální studia a udržitelný rozvoj v Olomouci, mi kamarádka napsala, že by si se mnou chtěla zavolat a něco mi navrhnout. Začala opatrně: „Víš, že v tom farmářském obchůdku na Dolňáku se dá koupit máslo do vlastní krabičky? A že v tom, co je kousek od Mořice, se dá koupit na váhu třeba rýže? Jo a taky v Olomouci bývají trhy, kde se dá koupit zelenina a ovoce…“ K jejímu překvapení jsem na všechny otázky odpověděla ano. S nastěhováním se do nového města jsem si musela vybudovat nějakou nakupovací rutinu. A tak nějak mě to vedlo k předsevzetí, že bych chtěla jíst zdravěji a zodpovědněji. Pak přišla druhá otázka: „A nechtěla bys zkusit žít úplně bez odpadu a psát o tom blog?“ Skoro bez přemýšlení jsem řekla, že ano.

- Helča

 

Někdy na podzim roku 2015 jsem na své facebookové zdi sdílela video Lauren Singer – známé americké zero waste blogerky, s tím klasickým obrázkem litrové zavařovačky s odpadem vyprodukovaným v průběhu několika měsíců. Tehdá mi něco takového přišlo jako hotové science fiction, ale děsně mě to zaujalo a říkala jsem si, že bych se tomu mohla aspoň přiblížit. Příspěvku si všimla moje bývalá spolužačka z gymnázia a napsala mi, že už nějakou dobu přemýšlí o založení zero waste blogu zaměřeného na české prostředí a jestli bych do toho nešla s ní. S odpovědí jsem neváhala a prakticky okamžitě odpověděla, že ano. Důvodů pro to bylo několik, za prvé ráda píšu, za druhé to znělo jako správná motivace do bezobalového stylu života a za třetí, všechny akce, do kterých jsem s ní v průběhu studia a po něm šla, stály za to a někam mě posunuly.

- Míša

 

V říjnu 2015 jsem se na rohu jedné ulice v centru dánského Aarhusu loučila s místní zero waste blogerkou. Našla jsem její blog Tag skraldet pár týdnů poté, co jsem se do Aarhusu přestěhovala a napsala jí, jestli by nebyla ochotná mne vzít na své bezobalové nákupy s sebou a ukázat mi tak místa, která pro život bez odpadu téměř nezbytně potřebuji. A na tom rohu mi to došlo. Pokud někdo přijede do Česka a bude hledat radu na zero waste nakupování, tak není bloger ani blogerka, kteří by mu poradili.

- Jana​

Život bez odpadu bylo něco, co se mi stalo naprosto přirozeně, v návaznosti na postupné uvědomování si souvislostí mého života s problémy kolem. Tak, jak už jsem nemohla déle ignorovat dopady, jež jsou spojeny s tím, co jím, nebo zavírat oči nad pracovními podmínkami lidí, jež stojí za výrobou mého oblečení, tak už nešlo ani odmítat to neuvěřitelné množství odpadu, které my lidi produkujeme a na kterém se zcela bez rozmyslu podílím. Tak jako v jiných oblastech jsem se rozhodla jednat. Ne radikálně a bez rozmyslu, ale postupnými malými krůčky, kterými jsem v průběhu několika měsíců začala měnit svůj navyklý způsob života.

- Míša

 

S BLOGEM MÁME PLÁNY, ALE VE SKUTEČNOSTI JE NÁŠ PŘÍSTUP DOST PUNKOVÝ

 

Založení blogu mělo na naše bezodpadové snažení blahodárný vliv. Najednou jsme měly silnou motivaci a mnoho podnětů se v zero waste posunout dál. Zároveň jsme měly také spoustu plánů, co chceme vyzkoušet a o čem chceme napsat. Starý google dokument s plánem dvou publikovaných článků týdně je němou připomínkou našich velkých ambic, které se po pár týdnech blogování ukázaly jako neslučitelné s našimi studijními životy.

A to jsme si v únoru, měsíc po oficiálním spuštění blogu, vymyslely ještě větší šílenost – 40denní zero waste výzvu. Z našeho pohledu šlo o každodenní publikování úkolu v češtině a angličtině. Na konci března jsme výzvu dotáhly do konce, zapojilo se do ní přes 700 uživatelů a na facebookové stránce nám přibylo 400 lajků, což nás výrazně přiblížilo k první tisícovce sledovatelů. Taky o nás poprvé napsala větší média. Už v té chvíli jsme byly úspěšnější, než jsme při založení blogu doufaly.

S přibývajícím množstvím zkoušek ve škole a s blížícími se prázdninami jsme musely změnit náš přístup k periodicitě příspěvků na blogu a téměř jsme upustily od jakéhokoli plánování. Stejně mělo dost podobné výsledky jako přístup „Holky, zvládnete některá tento týden něco napsat nebo ne?!“. Taky jsme objevily kouzlo sdílení všemožných zajímavých odkazů, videí a projektů, které k nám tak nějak přirozeně (a díky algoritmu facebookové zdi) začaly přicházet.

Hodily jsme se do letní pohody. Jedna z nás odcestovala jako dobrovolnice do Myanmaru. Další během cesty vlakem do Paříže přečetla knihu asi největší světové propagátorky zero waste Bey Johnson. Přitom jsme zvládly napsat zajímavé blogy o povalujících se odpadcích v jihovýchodní Asii či o velkém vyklízecím úklidu. Vyčistily jsme si hlavu a přiznaly si, že dva blogové příspěvky týdně zveřejnit nezvládneme, že nám velké plánovací tabulky nevyhovují a že některé příležitosti musíme odmítnout, abychom měly dostatek času a energie na ty, které považuje za opravdu důležité. Ani těch nebylo a není málo.

 

ZERO WASTE BLOG MUSÍ VYCHÁZET Z TOHO, CO BEZODPADOVĚ ŽIJEME

 

Na začátku září jsme se neoficiálně zapojily do celosvětové kampaně Zero Waste Week, překonaly magickou hranici dvou tisíc facebookových lajků a dostaly nabídku napsat knihu. V prosinci a v lednu jsme měly možnost mluvit o zero waste před desítkami lidí. Jsme taky rády, že po roce a půl blogování nejsme zdaleka jediný český blog o životě bez odpadu. Prostoru pro ně je v Česku dost.

A ano, musíme přiznat, že nám jde i o čísla. Věříme, že čím více lidí oslovíme, tím větší je šance, že v obchodech zůstane více nepoužitých igelitových sáčků a v kavárnách více jednorázových kelímků. Že více lidí bude po svých prodejcích požadovat potraviny bez obalu a objeví kouzlo obyčejného mýdla. A že nakonec to magické číslo 315 kilogramů odpadu vyprodukovaného ročně průměrným Čechem půjde dolů. Pomoci tomu může každý.

Oblast udržitelnosti a zodpovědného spotřebního chování, do které život bez odpadu jistě patří, má totiž oproti jiným světovým problémům jako třeba ozbrojeným konfliktům jednu výhodu. Existuje poměrně jednoduchý způsob, jak na osobní rovině přispět ke změně. Ke změně, kterou postřehnete. Minimálně tím, že nebudete muset vynášet každý týden koš a že budete žít v pěkném a čistém prostředí. Ale možná vám to přinese ještě více…

 

Za ten rok a půl jsem se hodně posunula nejenom v tom, jak malé množství odpadu produkuji, ale také v dalších věcech. Zlepšila jsem se ve psaní, naučila se, jak fungují sociální sítě. A mluvila jsem o životě bez odpadu před desítkami lidí! Já, která jsem se bála prezentací ve škole. A když se k tomu letos přidalo psaní knihy, uvědomila jsem si, že díky zero waste se mi plní životní sny. I ty, o kterých jsem nevěděla. Nejlepší na všem je, že díky jedné osobní životní změně a blogu mám možnost ovlivnit lidi kolem sebe i prostředí, ve kterém žiju.

- Helča

 

S tím, co náš blog rozpoutal na české online i offline půdě, a především v našich osobních životech, jsme v tom lednu 2016, kdy jsme publikovaly náš první článek, vůbec nepočítaly a vlastně nás to pořád překvapuje. Nic to ale nemění na tom, že stále při každém novém nákupu nesmíme zapomenout na své plátěné pytlíky a v kavárně odmítnout včas brčko. Protože máme-li někoho oslovit, tak to musí jít z nás. Musíme mít čas na to žít bez odpadu.