Když je touha tak silná, že si nemůžete pomoci a začnete riskovat.
Anna Lucie Schollerová_8.3.2017
Jmenuji se Anna, je mi 24 let, žiji v metropoli a můžu o sobě říci, že jsem šťastná. Celý můj příběh začal jedním velkým snem a touhou. Narodila jsem se v malém městě v jižních Čechách, ve znamení raka a s notnou dávkou, jak já ráda říkam, cirkusáctví. Od malička jsem na sebe ráda poutala pozornost a bylo mi nejvetším potěšením, když se na mě dívalo co nejvíce lidí a já mohla předvádět svoje umění. Předávat slovo a hudbu dál. Touha tvořit, ztělesňovat různé věci, lidi a postavy ve mě vyvolálavalo pocity štěstí a naplnění.
Syndromy
Narodit se na malém městě s sebou nese na jednu stranu krásné dětství, které jsem zažila i já, ale o mnoho méně možností uplatnit se v jakémkoli oboru, který je tak trochu jiný... Na takovém místě je téměř nemyslitelné, že by člověk mohl býti hercem, či úspěšným umělcem. Touha po tom stát na divadelních prknech byla tak velká, že jsem se rozhodla jít do toho naplno, navzdory neúspěchu, křivým pohledům, podceňování ve stylu "..ále hereček je hodně, musíš chodit do normální práce..". Ano, do jisté miry pravda, ale co když je ta touha tak silná, že si nemůžeme pomoci a začneme riskovat? Říká se, že nejtěžší je prý začít... Pro mě to byl největší krok v životě. Sbalila jsem si kufr a přišla za mojí maminkou, výtvarnicí a pro mě nejdůležitějším člověkem a řekla jí, že chci žít v Praze, tak jako tehdy ona a dám to. Tak jsem šla...
Jsem teď a tady...
Ze začátku jsem sama nevěděla kudy kam, měla strach, neměla kontakty, neměla zkušenosti, vlastně jsem neměla vůbec nic. Jenom touhu a odhodlání. Je to trochu klišé, ale zatla jsem zuby a poctivě se začala hlásit na castingy, konkurzy, předváděla desetník u topení a dvacetník za topením, pocit při přivonění k polévce která mi nevoní, či přiřazení pořadového čísla které mělo tři cifry, ale po půl roce se karta pomalu začínala obracet a já - možná díky těm všem desetníkům a dvacetníkům, dostala hlavní roli v reklamním jingelu jedné z největších televizních stanic. Dost dobrý úvod, říkám si, ale co teď dále. Posunula jsem laťku ještě výše a přihlásila se na konkurz do pražského divadelního souboru, z ktereho jsem odešla s rolí Mollie Ralstnové v inscenaci Agathy Christie - The Mousetrap a "už to jelo".
Zlomový byl pro mě telefonát z produkce televize Nova s nabídkou role v nekonečném seriálu ULICE. Tehdy jsem si řekla, sakra, takže ta holka z malého města už bude v primetime na nejsledovanější televizi. Považovala bych tento okamžik za start mojí kariery, za který budu vždy pokorně vděčná. Otevřel mi dveře do dalších filmových projektů, reklam, či hudebních videoklipů. Získala jsem spoustu přátel, poznala tolik zajímavých lidí a začala si pomalu budovat tu svou síť, to své jméno. Nyní, v roce 2017, jsem odstartovala rok rolí v seriálu České Televize Prvni republika, která mě nepřestane okouzlovat, v seriálu TV Prima a za měsíc mám premiéru našeho již profesionalniho souboru NEKROteatro. Ano, neotvíram zatím jevište Národního divadla, ale vím, že to jednou udělat chci.
Stát na jevišti, vnímat krásu a sílu slova, vědomí, schopnost a zodpovědnost
za to,co předávám. Tvrdohlavost, síla, emoce, zranitelnost. To je jen pár z vlastností a pocitů, které vnímám. Jednou mi jedna moudrá a velká paní herečka řekla :"Aničko, musíte mít srdce lva, trochu hroší kůže a pokoru anděla... " Řekla bych, že to je něco čím se řídím. Pracuji na sobě, jsem na sebe tvrdá, ale i pyšná. Každý neúspěch ve mě ve výsledku posílíl.. .A já už při tomto rozhovoru lehce přemýšlím, jáká asi bude v pondělí divadelní zkouška..